Expresivně – tvořivý program pro duševní zdraví

Posted on Bře 7, 2014 in Artefiletika v praxi | 0 comments

PhDr. Kamila Laudová (nar. 1965) vystudovala psychologii na FF UK, výcvik SUR, dramaterapie a expresivní terapie. V současné době pracuje jako psycholog v nestátním zdravotnickém zařízení.

Mgr. Gíta Ruthová (nar. 1981) vystudovala teologii na HTF UK, absolvovala sebezkušenostní výcvik v arteterapii – artefiletice. V současné době pracuje jako sociální pracovnice.

 

Parkinsonova nemoc (dále jen PN) je neurodegenerativní onemocnění, které je chronické, nevyléčitelné a invalidizující. Řadí se do skupiny nemocí charakteristické motorickými systémovými poruchami.

Příčinou je odumíráním buněk tvořících dopamin (látka potřebná k přenosu informací mezi nervovými buňkami) v části středního mozku zvané substantia nigra, která je součástí bazálních ganglií. Nedostatek dopaminu narušuje správnou regulaci činnosti bazálních ganglií. Ta mají vliv na motorické funkce (kontrolují pohybové schopnosti), asociační funkce (hrají roli v rozumových schopnostech), limbický systém (hrají roli v emocích).

Příčina nemoci není známá, dnešní výzkum pracuje s hypotézou genetických predispozic, které v kombinaci s vnějšími vlivy mohou negativně působit na lidský organizmus. Dalším prokazatelným vlivem je zneužívání návykových látek (zejména heroinu), virová mozková infekce či opakované zhmoždění hlavy.

Nemoc se jmenuje po anglickém lékaři Jamesu Parkinsonovy, který první zkoumal příčiny a průběh nemoci, známé do té doby jako třaslavá obrna.

Shrnutí – zpráva

Obsah:

relaxace, artefiletika

Příprava:

V průběhu jara 2013 proběhla příprava programu pro obyvatele Domova pro seniory, oddělení specializovaného pro seniory s PN. V rámci přípravy jsme se zaměřily na pohled na osoby s touto diagnózou z psychosociálního hlediska, jejich možnosti a omezení v rámci nabízeného programu a požadavky jak z jejich strany, tak ze strany jejich blízkých a ošetřujícího personálu.

Protože nebylo možné seznámit se s podobně koncipovaným programem v našem sociokulturním prostředí, probíhala příprava na bázi hypotéz, konzultací s aktivizační pracovnicí, vrchní sestrou, individuálních konzultací s obyvateli a našich dosavadních zkušeností s touto cílovou skupinou, ať již z hlediska psychologie nebo sociální terapie.

Realizace:

od 10. 7. – 18. 12. 2013 (20 setkání), 13:30 –15:00 hod 1 x týdně

Zaměření:

Východiskem pro náš koncept byl požadavek organizace na rozšíření psychologické péče na skupinovou práci (požadavek vznikl jako reakce na postupné uzavírání se jednotlivých obyvatel v rámci svého soukromého prostoru a odmítání jakéhokoliv kontaktu mimo něj). Dále psychosociální kontext obyvatel žijících trvale v Domově pro seniory.

Aktuální kontext obyvatel byl dán adaptační fází pobytu. Ústředními motivy byly narůstající ztráta soběstačnosti a vytržení z původního prostředí spojené se strachem z průběhu a progrese onemocnění, které se nese jako něco, o čem se nesmí mluvit, celým oddělením.

Nálady obyvatel byly po přijetí na oddělení přirozeně ovlivněné prožitkem smutku a zklamání, že se již sami o sebe nemohou postarat, v kontrastu s úlevou vyčerpaných rodinných příslušníků, kteří se již na péči podílet v přirozeném prostředí nemohli. Všude přítomný strach z budoucnosti, jak bude obraz nemoci progredovat.

Nabídka individuální psychologické podpory vyvolala u obyvatel místy spíše ambivalentní pocity; generace 60 +má psychologa zavedeného jako odborníka pro duševně nemocné, oni se však tak necítí, smutek a strach si často nechávají do svého soukromí. Psycholog je podle společenského předsudku pro „ slabochy, bolestíny, nenormální, neschopné“. Touha být silný, nepodat se nemoci a změně sociálního statutu, vedla jednotlivé obyvatele k volbě nevyužívat zpočátku individuální péči o duševní zdraví, de facto byli překvapeni, že duševní pohoda a přijetí nemoci i s jejími důsledky má vliv na její průběh, v pozitivním i negativním smyslu.  Jejich zkušenost s péčí odborníků byla pouze v oblasti biomedicíny.  Zkušenost při léčbě PN byla omezena na evidenci příznaků („kde něco přestává fungovat“), pouze vyplňovali dotazníky zjišťující příznaky v oblasti hybnosti, mobility, sebe-obslužných dovedností a kognitivních funkcí.

Potřebu mluvit o prožitcích, úzkosti, studu, strachu, vzteku si nechali jako nesouvisející, nepodstatnou, odloženou – vždyť se jich na to nikdo z lékařů dosud neptal.

Postupně se při skupinovém programu věnovali, s narůstající důvěrou, tématům, která vyplynula s arte/drama práce terapeutek. Vyvstalá témata jako strach, zlost, smutek, nejistota v nové identitě, stigma nemoci, očekávání zhoršování příznaků, ztráta blízkosti rodinných příslušníků a přátel, nenaplněná struktura dne, někdy až nedůstojné zacházení personálu, vynucené vyprazdňování do „plen“ z důvodu snížené mobility, pozorování „bláznění“ spolubydlících při rozvoji halucinací a bludů v souvislosti s medikací a jejími úpravami, a následně zesílený strach z budoucnosti, kdy se „to“ stane jim.

Zdroje a východiska programu:

  • přijetí sebe sama jako člověka, se svou jedinečností, originalitou, neopakovatelností, moudrostí nasbíranou lety – péče a vedení k sebe-péči
  • naše myšlenky o sobě, mají vliv na způsob fungování mozku, na biochemii mozkem vytvářenou a na její množství
  • pozitivní přemýšlení o sobě může ovlivnit naše zdraví zvýšením tvorby „dobrých „ neuronových přenašečů a snížit tvorbu „škodlivých“ stresových hormonů
  • stárnutí s sebou nese dvě obtěžující emoce – strach a frustraci. Frustraci z toho, že již nemůžu dělat vše, co jsem byl zvyklí dříve, nebo alespoň ne tak dobře jako dříve, a strach, že zhoršování bude pokračovat a budu schopen stále méně a méně
  • tíseň a úzkost snižují akceschopnost i v činnostech, na které dovedností a úsudkem stačíme
  • někteří lékaři ignorují (ať již cíleně nebo jako důsledek profesního přetížení) emoční stav pacienta a zaměřují se výhradně na fyzickou stránku organismu a předepisují antidepresiva. To frustraci pacienta zvyšuje, protože on o svých obavách mluvit potřebuje a rád by aktivně ovlivňoval své pocity
  • v rezidenčním zařízení s běžným režimem, který je utvořen za účelem plynulého provozu (a to v rámci omezených finančních prostředků), je nedostatek prostoru pro individuální potřeby obyvatel; pocit osobní nedůležitosti je výrazný a souvisí s depresivními rozladami obyvatel
  • relaxace, zaměřená na zdravé dýchání, spojená s vizualizací pocitů, myšlenek, jejich zvědomování a jejich přijetí, účinně ovlivňuje emoční stav a tím i biochemickou hladinu v nervovém systému obyvatele
  • hravost, humor a svobodná tvořivost patří stejně k důstojnému životu jako výkonnost a logické rozumové jednání
  • přijetí nemoci jako pouze části naší osobnosti a zaměření na zdravou část vede k prožitku naděje, radosti, smysluplnosti života

Účel programu:

  • podpora sociálních interakcí v rámci oddělení, ale i s ostatními obyvateli a pracovníky zařízení
  • odklonění od zaměření na nemoc
  • hledání zdrojů potěšení v denní struktuře
  • podpora individuální adaptace v nové identitě při ztrátě dosavadních sociálních rolí, hledání nových plnohodnotných a akceptovatelných rolí
  • podpora individuální psychické sebe-péče

Prostředky:

Artefiletický  a dramaterapeutický přístup: imaginace, relaxace, práce s výtvarnými prostředky (plastelína, prstové barvy, koláž), slovní asociace, abstrahování, relaxace zaměřená na dech a tělesnost, práce s prostorem

Průběh:

Na skupinový program docházelo 1-7 obyvatel. Někteří využívali mimo skupinu individuálních podpůrných setkání, kde měli prostor a čas individuálně pro sebe.

Kolísavý úbytek kognitivních funkcí, emoční nestabilita, polékový výskyt halucinací a bludů ovlivnil motivaci docházet na skupinový program.

Byla patrna tendence k izolovanosti, uzavírání se, obyvatelé dali přednost samotě na pokoji než sdílení ve skupině, postoj k účasti na programu byl proměnlivý. Zde nutno dodat, že jedním s průvodních symptomů je posílená egocentričnost. Díky čemuž lidé s PN upřednostňují individuální přístup, pokud jeho metody uznají za vhodné.

Protože obraz PN je nestabilní, stávalo se, že ti, co byli připraveni se zúčastnit, museli svou účast omluvit, protože měli silný třes nebo naopak tzv. fázi off, která jim znemožňuje pohyb.

Do programu také vstupovaly neplánované improvizace spojené s chodem zařízení. Občas jsme začínali program až o hodinu déle (zde je nutné mít na paměti, že mezi jednotlivým podáním léků dochází k změnám intenzity projevů nemoci a tak je nutné při práci dodržovat přesné časy, aby nebyla práce tímto příliš ovlivněna).

Dalším nevýhodným faktorem pro kontinuitu programu se ukázal souběh několika aktivit probíhající v jeden čas. Primární problém nebylo, že by si volili jiný program, ale že zapomínali, kdy Expresivně – tvořivý program pro duševní zdraví začíná. Díky tomu neinformovali návštěvy, personál objednával kontrolní lékařské vyšetření v době programu apod.

Jako podstatným prvkem při realizaci programu se ukázala spolupráce s personálem na oddělení. Postoje pracovníků přímé péče a zdravotního personálu se lišily podle míry dobré vůle a ochoty jednotlivců. Přesto, že program měl svou pravidelnost nezřídka, kdy nebyla u obyvatel provedena hygiena, zdravotní úkony nebo naopak probíhalo lékařské vyšetření nebo rehabilitace.  Pozorovatelné projevy “vyhoření“ u personálu již pár měsíců po zahájení provozu na oddělení znevýhodňovali zavádění nového programu (označení psychického stavu obyvatel jako: „je jen líný, jakápak deprese…“ a invektiva typu: „ je jen uf’nukaná a nesnaží se…“nebyla ojedinělá). Ačkoliv časem došlo v této oblasti k pozitivním změnám, počáteční nepodpora narušila program jako celek. Postoje a aktuální ladění pečujícího personálu se tak podílely na emočním stavu i celkové ne/pohodě i nepohodě obyvatel.

V sociálních zařízeních není terapeutická služba dána zákonem, byť se jedná o obyvatele se závažnou zdravotní problematikou.

Reflexe obyvatel:

„…zjistil jsem, že se musím starat také o to, jak se cítím, co mi dělá dobře a kdy mám vztek nebo obavu, vypadá to, že to souvisí s tím, jak spím a kdy mám lepší nebo horší pohyblivost. Relaxace je výtečný odpočinek bez spánku, budu ji zkoušet …“

„…horší se mi sluch, tak nerad chodím mezi lidi, nemůžeme si stejně povídat, ale tady při programu s modelínou a kresbou mě to nevadí, je to něco novýho a baví mě, je to jedinej čas, kdy jsem s lidma, jinak jsem většinou sám na pokoji…“

„…líbilo se mi, jak se k nám chováte, cítím, že si mě vážíte a já si můžu vážit sebe…“

„…líbilo se mi tvořit- malovat a pracovat s modelínou, nemyslela jsem na nic jinýho, jen že dělám něco krásnýho a že mi to jde…“

…“uvědomil jsem si, že nemusím brát tak vážně, co o mně říkají druzí a být z toho zničený, rodina říká, že už jsem i dementní, že to patří k Parkinsonu, já se na to můžu vykašlat, demence –nedemence, jsem to pořád já…“

Rekapitulace:

Terapeutické skupinové a individuální programy zaměřené na psychickou kvalitu života obyvatel v rezidenčním zařízení pro seniory jsou vhodnou a platnou součástí péče (v sociálních zařízeních není terapeutická služba dána zákonem) příznivě ovlivňují celkovou kvalitu života člověka v biopsychosociálním kontextu.

U progredujících obrazů neurologického onemocnění, mezi které PN patří, je  nezbytná spolupráce personálu, v adekvátní volbě individuálního nebo skupinového programu a plánu.

Vědomé přijetí terapeutických potřeb této cílové skupiny u všech složek týmu je základním předpokladem realizace programů.

 

Koláž

Téma: „když se něčeho vzdám, mohu dostat více“

Závěrečná práce, jejímž základem jsou vytisknuté fotografie všech vytvořených prací a artefaktů obohacené o výstřižky z knih a časopisů.

Při závěrečné reflexy se všichni zúčastnění shodli, že pro ně bylo velmi příjemné destruovat obrázky a následně je přilepovat přibouchnutím. Při otázce, jestli mají na něco/někoho vztek se shodli, že ano, ale že tento vztek nemá zcela jasná objekt – což by mohlo být téma pro případné pokračování programu.

 

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>